Prostřednictvím pohledu vězeňského dozorce se nám postupně otvírá svět ČLOVĚKA Havla, záměrně méně POLITIKA Havla. A především je to Václav Havel sám, který se před kamerou duševně „otvírá“, a který, zdá se, přestává tento technický prostředek vnímat. Vzniká tak velice intimní a poetický filmový portrét, který se vydává především po stopách Havlových filozofických a uměleckých myšlenek, doprovázen jazzově „pohádkovými“ kompozicemi Jiřího Stivína.