Jestli lze něco i v rámci uzavřeného světa žánru považovat za velkou slabinu giallo filmů, pak je to stereotypní zápletka. Deprivovaní škrtiči a rozparovači, kteří likvidují partu nezvykle osamělých, melancholických modelek, zaplavili italská plátna v takřka jednolité vlně a režiséři se museli setsakramentsky snažit, aby dokázali diváky i na třicátý pokus překvapit, neřkuli vylekat. V této disciplíně se výrazně vymyká snímek I corpi presentano tracce di violenza carnale (mezinárodně uváděný pod anglickým názvem Torso) invenčního klasika sedmdesátkového gialla Sergia Martina. Martino se ve svých prvních příspěvcích žánru věnoval spíše jeho mysteriózní linii a především ve filmu Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové, 1970) propojuje brutalitu, poezii, psychoanalýzu a mystiku s vídeňským bedekrem tak suverénně, že to i po letech bere dech.