Jen málokdo na smrtelné posteli řekne: „Kéž bych trávil více času v práci“... V každém věku lidských dějin panovaly hloupé představy o tom, co je a není práce. V našem věku je všechno ještě složitější. Digitálními technologiemi posilujeme automatizované zkreslení pohledu extrahované z industrialismu. Jen tentokrát k tomu užíváme digitální steroidy. Jedna z neobvyklých věcí, která vyplynula z pandemie koronaviru, nám ukázala, jak náš pracovní život vlastně neobohacuje naše životy. Naopak brání tomu, jakými lidmi bychom chtěli být. Právě teď jsme v situaci, kdy se nám hroutí klima, máme automatizaci a stárnoucí populaci. Jsme nuceni přehodnotit celý náš systém hodnot. Sto padesát let mají ekonomové vizi o tom, jak se jednou staneme natolik produktivními, že budeme pracovat jen deset až patnáct hodin týdně, abychom si mohli pořídit věci potřebné ke spokojenému životu. Ta vize se jim asi nikdy nesplní.